Pavla Bartková - Nedorozumění

Nedorozumění

Co se to stalo,

že si málem nemáme co říci?

Kosa naráží na kámen.

Nechávám ležet hozenou rukavici,

nemíním soudit,

kdo má jít z kola ven.

Vždyť vlastně oba chceme dobré... 

Láska, ta skládá každou zbraň.

Toužím jen křivé měnit v rovné

a tebe prosím: moje snahy chraň.

Když dva se neshodnou,

jak má být národ svorný?

Tam, kde je rozkol, nebude nikdy mír.

Jen jedna síla všehomírem proudí,

proniká tebou, mnou a vším.

Mnoho je těch, co za pravdu se perou

a mnoho "pravd" se proměnilo v dým.

Za sebe skládám své řinčivé zbraně.

Ruce v klín však nikdy nesložím.

Dál budou hladit, sytit, psát,

dál děti chovat, milovat...

I dlaně tvé se přidají,

potom, co ledy roztají.

Společně budem tvořit, tkát,

konečně svorní budovat

pokorně čistý lásky chrám.

Až dáme vale představám

o tom, jak jeden druhého chcem mít.

Až najdem způsob, jak se dá žít

prostě a vděčně zas,

pak zalije nás jas

té jedné síly, co proudí neustále.

Až budem svorní... 

a tak dále.

- - - - - 

báseň ze sbírky Pátá