Pavla Bartková - Orchestr života

Orchestr života

Smím a mám znít

jediným tónem svým,

na cello zahraným,

hlubokým.

Dlouho a tiše zní,

na tvářích vykouzlí

úsměv mnohým.

Klidně a tiše doznívá

ta melodie zářivá,

s orchestrem přátel

zahraná.

Slova a tóny

lehce plynou,

každý z nás vkládá

notu jinou,

patřičnou,

jedinou.

A stále znějí

skladby živé,

krátké i dlouhé,

veselé,

zádumčivé...

Někdy je slyšet

jenom flétnu,

jindy ji harfa

doprovází.

Po jejich sólu

housle vchází,

pak orchestr

se přidává.

Zněním se vine

nitka stříbrná:

Vědomí

začátků i konců

vetkává

dobrému chtění

všech.

Živá krása

až bere dech

hudebníkům,

kteří hrají.

Zajisté dech se tají

i každému,

kdo se přidat smí.

Může...

A vděčně zní

Orchestr Života.

- - - - -

báseň ze sbírky Proudění